Bez zkrocení finančního průmyslu není šance

Nevěřím, že šok finančních trhů ohledně nesolventnosti eurozóny je upřímný.

Investoři samozřejmě věděli, že Řecko či Španělsko nebo Portugalsko není schopné zaplatit. Spekulovali však, že svazek eurozóny se za ně postaví.

Evropská politická třída zvolila iluzorní cíl a špatné metody k jeho dosažení. Ale zatajovala své selhání až do chvíle, když už to jinak nešlo.

Evropští politici podle vás stanovili iluzorní cíl. Můžete to blíže konkretizovat?

Iluzornost jejich cíle spočívá v tom, že chtěli v zemích s odlišným stadiem ekonomického vývoje prosadit společnou měnu. Nejproblematičtější byla skutečnost, že předpokladem pro měnovou unii je ekonomická sourodost. Ta však mezi jihem a severem Evropy neexistuje. Iluzorní byl jejich cíl i v tom, že tímto způsobem chtěli prosadit politické sjednocení kontinentu. Zdá se, že dosáhnou pravý opak.

K dosažení tohoto cíle nezvolili ani dobré prostředky...

Dá se dokonce říci, že k dosažení svého cíle nezvolili žádné prostředky, neboť podmínky vstupu a principy fungování, stanovené v Maastrichtské smlouvě, jsou příliš měkké. Její tvůrci přitom vycházeli ze zcela naivního předpokladu, kterému by jakožto politici se zkušeností sami se sebou věřit neměli. A sice - že stačí závazek a příslušné kroky budou dobrovolně převedeny do praxe. V Maastrichtských smlouvách chybí jakákoliv možnost bezprostřední a automatické sankce vůči těm, kteří je nedodržují.

Celá metodika fungovaní měnové unie je tak naprosto iracionální, neboť předpokládá, že jako záruka plnění závazků postačí dobrá vůle. V realitě však jde jednak o to, zda je stát vůbec schopen daná pravidla dodržovat. Ještě důležitější je bezprostřední tlak na dodržování pravidel. Politici se však dívali na svět růžovými brýlemi, ačkoliv by sami sebe měli dobře znát a vědět, že účinná, a tím i nepohodlná opatření se musejí vynutit. Museli dobře vědět, že bez tlaku neudělají sami nikdy nic. Možná, že to právě proto takto dohodli.

Jak říká americký ekonom George Mansfeld, na politika musí být tlak ze všech stran, aby stál rovně. To se asi nepovedlo a nyní jsme v situaci dramatického nárůstu veřejných dluhů, někteří ekonomové hovoří dokonce o dluhové pasti. Proč jsme do ní spadli?

Ke dvěma zmíněným chybným krokům přispělo - jako třetí rozměr jejich selhání - zatajování skutečné situace. Evropské elity se tak chtěly vyhnout nutnosti revidovat nefunkční smlouvu, anebo se alespoň začít chovat zodpovědně a energicky. Důsledkem bylo, že zadlužení od samého počátku rostlo. Státy, které by samy o sobě neměly dostatečnou hospodářskou výkonnost na to, půjčovat si na finančních trzích za výhodný úrok, zneužívaly velmi nízké úrokové sazby platící pro celou eurozónu. Finanční investoři půjčovali, protože spoléhali na to, že silnější státy dluhy slabších států zaplatí.

Důsledkem bylo, že se státy v jižní části eurozóny zadlužily mnohem více, než to odpovídá jejich schopnostem dluh splatit. Země jako Řecko nebo Španělsko tak mohly po léta realizovat podstatně vyšší životní úroveň, než na kterou by stačila výkonnost jejich hospodářství. Každý stát totiž může mít jen tak vysokou životní úroveň, na kterou si vydělá, především vývozem vlastních výrobků. Jestliže nemá dost vývozních produktů, nebo jsou to výrobky příliš laciné, nemůže dosáhnout stejné životní úrovně jako třeba Rakousko. To je právě případ Řecka, které nemůže nabídnout o moc více než turistiku a »nevydělá« si tak na vysokou životní úroveň.

Přesně to však řecká společnost dělala. Jak řeckým politikům, tak i řeckým obyvatelům to vyhovovalo. Politici měli klidný život se svými voliči, kteří volili jednou socialisty, jednou konzervativce, ale ve skutečnosti se nic moc nezměnilo. A řeckým voličům se vedlo mnohem lépe, než by se jim za normálních okolností kdy mohlo vést.

V souvislosti s finanční krizí let 2008-09 došlo k situaci, že tzv. finanční trhy chtěly své půjčky zpátky a navíc nechtěly ani půjčovat další sumy. Nevěřím však, že jejich šok ohledně nesolventnosti eurozóny je upřímný. Investoři samozřejmě věděli, že Řecko či Španělsko nebo Portugalsko není schopné zaplatit. Spekulovali však na to, že svazek eurozóny se za ně postaví.

A tak musely politické elity s pravdou ven a sdělily evropským občanům to, co ony samy dávno věděly, že Řecko je bankrot a je nutno je zachránit. Evropská politická třída tedy nejen zvolila iluzorní cíl a špatné metody k jeho dosažení. Ale zatajovala svoje selhání až do chvíle, když už to jinak nešlo. Náklady za její trojité selhání mají teď nést evropští daňoví poplatníci. Ti však své vlády volí a platí proto, aby za ně problémy řešily, nikoliv aby je vytvářely. Ale přesně to se stalo.

Nyní, když se politickým selháním ze soukromých dluhů staly veřejné, politici spoléhají, že je budou Evropané desítky let splácet. To ale nemusí být pravda, vidíme Island, ale i Slovensko... Co byste poradil občanům v této bezprecedentní situaci?

Měli by zesílit tlak na své vlády, aby začaly jednat rozumně. Tento tlak »zdola« se již teď projevuje, a sice ze dvou stran. Jednak z těch zemí, které jsou dlužníky a jejichž občané budou tlačit na své vlády, zhruba podle vzorce – už nechceme dále utahovat opasky. A potom tlak z těch zemí, které mají platit, jako je Německo, Nizozemsko, Finsko, Rakousko nebo Slovensko, jejichž voliči budou říkat: Proč bychom měli platit? My jsme naopak utahovali dlouhá léta opasky. Vede se nám jakžtakž, ale není důvodu, proč bychom měli platit na ty, kteří si žili dlouhá léta rozhazovačně nad své poměry.

Unie vlastně tyto zodpovědné trestá...

Je to její vina, že nechala situaci tak dlouho doutnat. Proto již také není výběr mezi dobrými a špatnými řešeními. Nyní už zbývají jenom řešení, která budou bolet. Kupříkladu vytěsnění zemí jako Řecko nebo Portugalsko z eurozóny. To bude bolestné, ale jinak jsou všichni Evropané odsouzeni být po desetiletí v jakémsi nevolnickém stavu vůči mezinárodním finančním spekulantům.

Jestliže totiž představitelé eurozóny hovoří o jednom deštníku, druhém nebo třetím deštníku, tak se nejedná o nic jiného než o dlouhodobou garanci toho, že občané evropských států se zřeknou části své životní úrovně ve prospěch mezinárodních spekulantů, kterým budou splácet cizí dluhy.

Evropští občané by měli mít na zřeteli i odstranění další z příčin dluhové krize. K eurokrizi přispěla, vedle špatné politické strategie vytváření měnové unie, také skutečnost, že jak v Evropě, tak i ve světě existuje zcela přebujelý finanční průmysl. Tahle hypertrofie nás bude zatěžovat tak dlouho, dokud se politici neodhodlají k radikálnímu omezení velikosti a možností mezinárodního finančního průmyslu. Konkrétně to znamená omezení počtu aktérů a zejména omezení jejich spekulativních aktivit. Dokud politika neučiní rozhodné kroky ke zkrocení finančního průmyslu, nevidím šanci na zlepšení.